www.projasneni.cz

Úvaha sedmá: Josefův dar

21.01.2012, 18:59, Jaroslava Křížová

Tohle není jen úvaha. Tohle je skutečný příběh.
 

Josef byl soused mých rodičů. Protože jsem ho roky vnímala z dětské perspektivy, nějak si netroufám říci, že byl soused můj.

Josef byl tesař. Mnoho domů v okolí korunují trámy střech, které prošly jeho rukama. Stupně žebříků, které za svůj život vyrobil, by nejspíš dosáhly až do nebe.

Před lety, v čase, kdy už se těšil z vlastních vnoučat vyrobil Josef lavičku. Jen tak. Vyrobil lavičku a postavil ji na kraj lesa. Nepotřeboval k tomu ničí souhlas, žádnou finanční odměnu. Stačilo, že chtěl. Postavil ji pro všechny, kteří se potřebují na chvilku zastavit a nabrat dech. Pro houbaře, děti, sběrače borůvek i ty, kteří míří do lesa, aby nalezli klid. A určitě ji postavil také pro sebe a svoji rodinu. S lavičkou daroval zastavení, spočinutí, výhled do krajiny.

Nevzpomínám si, jestli jsem sama někdy na tu lavičku usedla, ale kdykoliv jsem ji uviděla, pocítila jsem radost z toho daru. Vždycky se dotkla mého srdce. Nikdy jsem mu o tom neřekla. Už jsme se nepotkávali, můj život probíhal ve městě a sem jsem už přijížděla málokdy.

Lavička sloužila roky. Pak ji někdo zničil.

Nevím, co cítil Josef, když se to stalo. Jestli pocit marnosti, hořkost, vztek, bolest nebo něco úplně jiného. Opravdu nevím. Já cítila smutek.

Budou to dva roky, co Josef vystoupal po těch svých žebřících až k Bohu.

A dnes se z mého srdce vynořila zpráva, že se jeho dar neztratil. Byl proměněn v tenhle příběh. Protože dar, který se dotkne byť jediného lidského srdce, už nikdy nezmizí.

Jestli chcete, zastavte se. Usedněte na tu lavičku a spočiňte. Přijměte Josefův dar...

S láskou

Jarka