www.projasneni.cz

Úvaha šestá: O posuzování, strachu z chyb a sebepřijímání

02.04.2011, 11:47, Jaroslava Křížová

Jedním z úžasných darů, které se nám lidem dostalo, je naše mysl. Ale někdy nám tato schopnost (místo toho, aby nám sloužila, tj. přinášela radost a užitek) "přerůstá přes hlavu" a buduje bariéry v nás i našich vztazích. Chceme-li toto vnitřní nastavení změnit, musíme si je nejprve uvědomit a připustit si, že se to děje...

Troufám si říci, že  většina z nás vyrostla ve vzorci JÁ MÁM PRAVDU, TOHLE JE SPRÁVNÉ, TOHLE JE ŠPATNÉ. Neustále se vůči někomu nebo něčemu vymezujeme: "Jak si tohle může vzít na sebe? Jak může žít s tímhle člověkem? Proč nedá výpověď? Tohle já bych si líbit nenechala! To je hroznej sobec." A tak dále... Díváme se zúženou optikou svojí výchovy, vlastních představ a skrze omezení našich dosavadních znalostí a zkušeností. Každým tímto posouzením, jako bychom chtěli křičet do světa: "Tohle já bych nikdy neudělal! Já jsem lepší!"

Pravdou je, "možná , mohu se mýlit :-)", že jsme jen - spoutanější... Po každém takovémhle (ať už vnitřním nebo hlasitém výroku) sami sobě určujeme, co si "nemůžeme" nebo nechceme dovolit, abychom obhájili vlastní pravdu. "Okrajujeme" svoji vlastní svobodu a možnost růstu nebo změny. A současně tím k druhým vysíláme signály (ať už nahlas nebo na energetické úrovni), že je odmítáme. Tak proč se tolik divíme, když se nám zase vrací odmítání a posuzování?

Neznamená to, že bychom měli dělat cokoliv. Jen bych si dovolila navrhnout, abychom k zodpovědnému rozhodování CO ANO a CO NE (s respektem, že to, co platí pro nás, nemusí pro druhé), přizvali i další naše dary - srdce ( tj. lásku, laskavost, soucítění), duši (využili moudrost toho, co nás přesahuje) a tělo (dar životní síly a přirozenosti). Bez spolupráce s těmito "partnery" není mysl nástrojem osvobozování, ale zraňování.

A při tom otevírání se novému nazírání se nebojme dělat "chyby". Jsme lidé. Vlastní zkušenosti jsou nástrojem našeho učení a posunu. To, že uděláme něco, co ihned "nedopadne" nebo co vnímáme (případně druzí) jako špatné, neznamená, že jsme odsouzeníhodní, ale že si troufáme žít vlastní cestu.

Jen tak pro zajímavost, chcete-li, udělejte tento pokus: Za každou chybu, kterou během následujících tří dní uděláte se pro změnu pochvalte. (To jsem dobrá/ý, přijímám, že se můžu mýlit - vlastními slovy.) A zkuste se radovat (v pravém výrazu toho slova) třeba i z chyb druhých - jako že si troufají dělat něco čím si nejsou jisti nebo proto, že chybovat je lidské. A uvidíte co bude...

Z mého úhlu pohledu a vlastní zkušenosti věřím, že je to dobrý způsob cesty k sebepřijímání a uzdravení vztahů s druhými. Ale uvidíte. A když budete chtít, podělte se o zkušenosti v komentáři. Ráda poznám, s kým si si ve svých úvahách "povídám" a jestli jsou vůbec někomu k užitku.

Přeji Vám hodně radosti z vlastní odvahy dívat se na svět i sebe s otevřenou myslí a srdcem.

Jarka Křížová

Poznámka pro kopírování:
Pro www.projasneni.cz  napsala Jaroslava Křížová. Tento článek je možné v nezkrácené a neupravené podobě volně kopírovat a dále publikovat nekomerčním způsobem, pokud bude připojena celá tato poznámka včetně aktivního odkazu.