Ohlédnutí ...

Můžu se ptát, jak moc při zdi stojím.

Můžu se ptát, jak moc se dýchat bojím.

Lámat hůl nad tím, jak těžce se mi žilo

a nevěřit, že k něčemu by bylo

znovu uvěřit.

Vždyť tolikrát už zklamání mi utlo křídla,

a já do propasti beznaděje slítla.

Tak copak má to cenu

zas se snažit škrábat nahoru?!?

Vztek a strach a slzy v očích.

Uvnitř mě se něco silně brání

znovu padat do zklamání...

Jenže, moje milé "cosi".

Já vím, že natloukli jsme nosy,

ale když to nezkusíme znovu,

prohráli jsme. Sami sebe.

A tak na pomoc si volám nebe

a prosím o NADĚJI, ať se ke mně vrátí.

Že je to možné, že to lze...

Když zabydlí se, někdo tence škrábe na dveře

a já opatrně otevírám DŮVĚŘE.

Nic bez ní nejde, život není k žití.

Růžová se zlatou mi na cestu zas svítí

a já pomalinku vstávám a jdu dál

SVOJÍ CESTOU.