Rudé boty

BYLA JEDNOU JEDNA CHUDÁ HOLČIČKA, která neměla matku a neměla ani žádné boty. Děvčátko však schovávalo kousky hadříků, kdykoliv nějaké našlo, a časem si ušilo pár rudých bot. Byly hrubé, ale holčička je milovala. Cítila se v nich bohatá, přestože trávila dny hledáním potravy v trnitých lesích až dlouho do tmy.

Když tak jednoho dne šla po cestě ve svých hadrech a rudých botách, zastavil vedle ní zlacený kočár. Uvnitř byla stará žena, která jí řekla, že si ji vezme s sebou domů a bude se k ní chovat jako ke své vlastní dcerušce. Dojely tedy do domu bohaté stařeny, kde holčičce umyli a učesali vlasy. Dostala krásné bílé spodní prádlo, pěkné vlněné šaty, bílé punčochy a lesklé černé boty. Když se holčička tázala na své staré šaty a zejména na své rudé boty, stařena jí řekla, že šaty byly tak špinavé a boty tak směšné, že to nechala všechno hodit do ohně, kde to shořelo na popel.

Děvče bylo velice smutné, a přestože kolem ní bylo samé bohatství, největší radost kdy měla ze svých skromných červených bot, které si vlastníma rukama vyrobila. Nyní musela stále sedět v klidu, chodit bez poskakování, nemluvit, dokud k tomu nebude vyzvána. V srdci jí začal hořet tajný oheň a toužila po svých starých rudých botách více než po čemkoliv jiném.

Když byla holčička ve věku, kdy mohla být biřmována v Den nevinných, vzala ji stařena ke starému zmrzačenému ševci, aby jí udělal pár pěkných bot pro tuto příležitost. Ve skříni u ševce byl pár rudých bot, vyrobených z nejjemnější kůže, byly více než krásné, doslova zářily. Přestože rudé boty se do kostela nehodily, dítě, které vybíralo svým hladovým srdcem, vybralo právě ty. Zrak staré paní již moc nesloužil, neviděla dobře barvu bot a zaplatila za ně. Starý švec mrkl na holčičku a boty zabalil.

Druhého dne byli lidé v kostele celí pryč nad botami, které mělo dítě na nohou. Rudé boty zářily jako naleštěná jablka, jako srdce, jako rudé blumy. Každý zíral. I ty ikony na zdi, dokonce i sochy zíraly s nesouhlasem na její boty. Holčička však milovala ty boty tím více. Když potom biskup udal tón, sbor začal hučet a varhany zazněly, děvče nepřemýšlelo o ničem krásnějším, než byly její boty.

Během dne se stará paní dozvěděla o botách své schovanky. Již nikdy nevezmeš ty boty na nohy!, vyhrožovala stařena. Ale příští neděli děvče dalo opět přednost červeným botám před černými a šlo se starou paní do kostela jako obvykle.

U vrat do kostela stál starý voják s paží na šátku. Měl rudý vous a na sobě vestičku. Uklonil se a žádal o svolení očistit prach z červených bot holčičky. Děvče nastavilo nohu a on na podrážku vyklepal tón písně, až z toho chodidlo začalo brnět. Nezapomeň zůstat na tancovačku, usmál se a zamrkal na ni.

Každý opět pokukoval po dívčiných rudých botách. Ona však tolik milovala ty boty, které zářily jako karmín, jako maliny, jako granátová jablka, že jen těžko mohla myslet na něco jiného, ani nemohla naslouchat mši. Byla tak zaneprázdněna otáčením nohou sem a tam, obdivujíc své boty, že zapomněla i zpívat.

Když spolu se stařenou opouštěla kostel, zraněný  voják zvolal: Jaké jsou to krásné taneční boty! Jeho slova způsobila, že se dívka hned několikrát zatočila. Jakmile se její nohy začaly pohybovat, nebyly k zastavení a děvče tančilo přes záhony květin, za roh kostela, až se zdálo, že nad sebou úplně ztratilo vládu. Tančila gavotu, čardáš a valčík, sama přes pole na druhé straně od cesty.

Stařenin kočí vyskočil ze své lavice a běžel za dívkou, zvedl ji a nesl zpět do kočáru, ale její nohy stále tančily ve vzduchu, jako by byly ještě na zemi. Stařena i kočí se pokoušeli rudé boty dívce vyzout. Jaký to byl pohled, všechny klobouky nakřivo a kopající nohy, ale nakonec byly dívčí nohy uklidněny.

Když se vrátily domů, stará paní vyhodila boty vysoko na polici a varovala dívku, aby se jich již nikdy nedotýkala. Dívka si však nemohla pomoci, aby se na ně stále nedívala a netoužila po nich. Pro ni byly stále tím nejkrásnějším na zemi.

Zanedlouho, jako by si to osud přál, stařena musela ulehnout. Jakmile lékaři odešli, dívka se vplížila do místnosti, kde byly boty uschovány. Pohlédla na ně, vysoko na polici. Pohled se změnil v zírání a zírání přešlo v mocnou touhu, kterou dívka neovádla, vzala boty z police a obula si je s pocitem, že to nikomu neublíží. Jakmile se však boty dotkly jejích pat a prstů, byla přemožena nutkáním tančit.

Vytančila tedy ze dveří, dolů po schodech, nejprve gavotou, potom čardášem a pak odvážným valčíkem, po kterém se v rychlém sledu střídaly tyto tance znovu a znovu. Dívka byla celá blažená a neuvědomila si, že není všechno v pořádku až do té doby, než začala chtít tančit doleva a její boty tančily doprava. Když chtěla tančit dokola, její boty tančily vpřed. A tak boty tančily dívkou, místo toho, aby to bylo obráceně, vedly ji přímo dolů po cestě, přes bahnitá pole a ven do tmavého a smutného lesa.

Tam stál starý voják opřený o strom, se svým rudým vousem a rukou na šátku, oblečený do vestičky. Jéje, pravil, jaké jsou to krásné taneční boty. Dívka byla vyděšená a pokoušela se boty zout, ale čím více se snažila, tím více boty držely jako přikované. Poskakovala nejprve na jedné noze,  pak na druhé a pokoušela se bot zbavit, ale noha, která zůstala na zemi, neustále tancovala, a druhá, kterou držela v rukou, udržovala také stejný krok.

A tak tancovala a tancovala. Přes nejvyšší kopce, skrz údolí, v dešti a ve sněhu, s východem slunce a tancovala i za soumraku. Nebyl to však dobrý tanec. Byl to tanec strašný a nebylo při něm pro ni odpočinku.

Dotancovala ke hřbitovu, a tam jí duch mrtvého nedovolil vstoupit. Pronesl k ní tato slova: Budeš ve svých rudých botách tančit, dokud nebudeš vypadat jako duch, jako zjevení, dokud ti nebude kůže viset na kostech, dokud z tebe nebudou tančit jenom střeva, dokud z tebe nezbyde vůbec nic. Budeš tančit ode dveří ke dveřím v každé vesnici, na každé dveře zaklepeš třikrát, a až lidé vyhlédnou, spatří tě a budou se strachovat, aby je nepostihl tvůj osud. Tancujte rudé boty, budete tancovat.

Dívka prosila o smilování, ale než mohla prosbu dokončit, její rudé boty ji nesly pryč. Tančila přes šípkové keře, skrz potoky, cestou necestou a stále dál, tancovala a tancovala, dokud se nedostala ke svému starému domovu, kde uviděla smuteční hosty. Stará žena, která ji vzala k sobě, zemřela. I přesto dívka protančila kolem, tančila, protože tančit musela. V beznadějném vyčerpání a hrůze vtančila do lesa, kde žil městský kat. Sekyra na jeho zdi se začala chvět v okamžiku, kdy cítila dívku přicházet.

Prosím! volala na kata, když tančila kolem jeho dveří. Odřízni, prosím tě, moje boty a osvoboď mě od tohoto děsného osudu. Kat odsekl sekyrou pásky na jejích rudých botách. Přesto však boty stále zůstávaly na dívčiných nohách. Plakala a říkala mu, že její život nemá žádnou cenu a že by jí měl nohy odseknout. Kat jí tedy nohy usekl. Rudé boty s chodidly pokračovaly v tancování, tančily lesem a přes kopec, až se ztratily z dohledu. Z dívky byl ubohý mrzák a musela se potloukat světem jako služka ostatních. Již nikdy více si nepřála mít rudé boty.

Rudé boty jsou z knihy Ženy, které běhaly s vlky, která léčí a obnovuje ženskou duši pomocí archetypálních příběhů. Autorka v ní ke každému  z nich připojuje svoje komentáře a vhledy. Následující úryvek z kapitoly Sebezáchova: Identifikace pastí, klecí a jedovatých návnad. se vztahuje k právě k tomuto příběhu.

... Ženy takto obelhávají samy sebe. Odhodí poklad, ať již je to cokoliv, ale potom kradou útržky a kousky jakýmkoliv způsobem. Pokračují v psaní? Ano, ale tajně, takže nemají žádnou oporu, žádnou odezvu. Chce studentka vystudovat? Ano, ale tajně, takže nemá žádnou pomoc, žádného rádce. Riskuje uělkyně, když se ukáže s úplně originální prací, nebo jenom představuje vybledlé imitace, které z ní učiní šaška namísto zářného příkladu? A co ambiciózní žena, která předstírá, že taková není, má ale celé srdce směrované k dosažení něčeho pro sebe, své lidi, svůj svět? Je mocným snílkem, přesto se sama odsoudí, aby šla kupředu namáhavě a v tichosti. Velmi smutné je, že když člověk nemá nikoho, komu by se svěřil, když nemá žádného rádce, když nemá nic, co by ho povzbudilo.

Je těžké krást život po tenkých vláknech, ženy to však dělají každý den. Když je žena nucena život skrývat, dostává se do stavu minimálního přežívání. Krade život z doslechu ostatních, ať již oni jsou kýmkoliv v jejím životě. Navenek jedná bez zájmu a klidně, ale kdykoliv se objeví proužek světla, její hladové Já vyskočí a utíká za nejbližší podobou života, rozzáří se, brání, bláznivě útočí, tancuje, vyčerpá se a potom se snaží vplížit zpátky do černé cely, dříve než si kdokoliv všimne, že odešla.

Dělají to ženy, které mají ubohé manželství. Ženy s pocitem méněcennosti tak jednají. Ženy plné studu, ženy obávající se trestu, zesměšnění nebo ponížení, se také tak chovají. Dělají to ženy, jež mají raněné instinkty. Ukrývání je dobré pro zajatou ženu pouze tehdy, jestliže skrývá správnou věc, věc, která vede k jejímu vysvobození. Skrývání dobrých, naplňujících a statečných částí života přesvědčuje duši ještě více o tom, že ukrývání přestane a že bude osvobozena žít svobodný život otevřeně a podle svého.

V divoké duši je totiž něco, co nepřipustí, abychom donekonečna pouze přežívaly. Ve skutečnosti je pro ženu usilující o uvědomění nemožné, aby se trochu nadýchala čerstvého vzduchu a nechtěla víc. Pamatuješ na to, když si byla malé dítě a pokoušela se překonat sama sebe a zadržovala dech? I když se budeš pokoušet, abys vystačila s trochou vzduchu nebo žádným, nějaká veliká pěst dole převezme velení; je to něco divokého a dožadujícího se, co tě nakonec nutí lapat po vzduchu, jak nejvíce můžeš. Hltáš jej, rozkousáváš jej, dokud opět plně nedýcháš.

Naštěstí je také něco podobného v duši. Přemůže nás to a nutí nás dýchat čerstvý vzduch. Vlastně víme, že nemůžeme přežívat kradením malých doušků života. Nespoutaná síla v duši ženy vyžaduje, aby měla přístup k tomu všemu. Můžeme zůstat ostražité a brát si věci, které jsou pro nás dobré.

karta z aura-soma tarotu