Strach projevit a přijmout lásku

29.11.2015 10:14

Mám strach a přesto mi nic jiného nezbývá než ho překročit. Být větší než on. Sebrat odvahu, projevit důvěru, vzít si zpátky naději. Protože když to neudělám, prohraju svůj život. Svoji příležitost. Zůstanu v područí strachu ze zranění, zklamání, odmítnutí, ponížení, rozčarování a dalších strachů, které mě udržují v odstupu od lásky a od lidí.

Abych tohle mohla napsat, musela jsem se nejdřív začít učit mít se ráda. Uvěřit ve vlastní hodnotu, odpustit si, přijmout svoji zranitelnost a nedokonalost. Naučit se vidět, kdy se sama před sebou schovávám, kdy fixluju, kdy jsem nesnesitelně náročná, kdy nejsem schopná stát sama za sebou. A celou se s tím vším přijmout. Dovolit si taková být a pokud možno se za to co nejmíň soudit. (Objala jsem i toho soudce v sobě s tím, že si prostě někdy nemůže pomoct.)

Pak jsem musela přijmout svoji nelásku - nenávist, žárlivost, vztek, které cítím. Přijmout, že to jsou skutečně moje pocity, které jsem si zakázala a tím je vytěsnila do podvědomí. Teprve, když jsem si dovolila (a přiznala) nenávist, začala jsem se otevírat lásce. A důvěře. Bez důvěry nelze udělat ani krok, bez ní jsme úplně zmrazení. Nemůžeme nic. 

Jenže důvěra se nedá vynutit. Mnohokrát jsme zradili sami sebe (snahou vyhovět, zapadnout, přežít), mnohokrát jsme pocítili zradu od druhých. Nezbývá než si přiznat, že to tak je a pocítit svoje zranění a tím si dát šanci na uzdravení. Tohle je moje cesta. Snažím se jít, jak nejlíp dokážu, ale nikomu ji nevnucuji.

Píšu tenhle článek, protože jsem si včera uvědomila, že se vyděluju. Že stojím "já" a pak vedle sebe vnímám "lidi". Jenže mi došlo, že já jsem taky "lidi". Že je to blbě, když mám pocit, že nejsem součástí skupiny (protože to není pravda). A tak jsem se podívala prostřednictvím konstelací, co mi brání být s ostatními, přiblížit se. A co to může uzdravit. 

Celou noc se to přeskládávalo. Nejdřív jsem si uvědomila, že nejsem ani víc ani míň. Ani lepší ani horší než ostatní. Došlo ke srovnání. Pak jsem si uvědomila, že se neumím přiblížit, že nevím jak. A tehdy se jako uzdravující prvek projevila shovívavost - přijetí "slabin" a odlišností. Potom se shovívavost přeměnila v naději a poté v důvěru. Ráno se to všechno proměnilo v lásku. Lásku jako pozvolný proces poznávání a otevírání. 

To se teď budu učit. Protože jsem pochopila, že láska není to, co jsem si myslela, o čem jsem snila. V tuto chvíli vnímám lásku jako ochotu vidět a vnímat skutečnost. Zjišťovat jací jsme doopravdy, bez šablon, bez očekávání. A tam, kde ucítím, že to "ladí" postupně s druhými sdílet vzájemně svoje dary. Ale i rozdílné úhly pohledu. Učit se jeden od druhého, nenárokovat si, ale nebát se projevit svoje pocity. Ty příjemné i ty nepříjemné. A přijmout, že to ten druhý může vnímat úplně jinak. Hledat shodu, řešení. A v případě, že není možné, odejít nebo přeměnit vztah na jinou úroveň. Láska není buď anebo. Otevřít se všem anebo nikomu, všemu anebo ničemu. Je to proces přibližování, zkoumání. Tak to vidím teď, v tuto chvíli. Uvidím, co bude dál...

 

Jaroslava Křížová

V Táboře, první adventní neděli 2015