Žena - Kostra

Udělala něco, s čímž její otec nesouhlasil, ale nikdo si již nepamatoval, co to vlastně bylo. Otec ji odvlekl na útesy a hodil ji do moře. Ryby snědly její maso a vykousaly její oči. Jak ležela na dně moře, její kostra se stále obracela v mořských proudech. 

Jednoho dne přišel rybařit do tohoto zálivu rybář, který se zatoulal daleko od svého domova a nevěděl, že místní rybáři se tomuto místu vyhýbají a říkají, že tam straší.

Rybářský háček se spouštěl vodou dolů a zachytil se v kostech hrudního koše Ženy-Kostry. Rybář si pomyslel: Nyní jsem chytil něco velkého! V duchu si říkal kolik lidí asi tato velká ryba nakrmí a na jak dlouho, po jaký čas bude od rybaření osvobozen. Potýkal se s tou velikou vahou na konci háčku, moře bylo rozvířené do bouřilivé pěny a jeho kajak se kýval a třásl. Ta, co byla dole, se pokoušela vyvléci. Čím více se snažila, tím více se do vlasce zaplétala. Ať dělala co dělala, byla nezadržitelně vlečena nahoru, chycena za kosti svých vlastních žeber.

Rybář se otočil, aby do vody spustil síť, a tak si nevšiml její holé hlavy nad vlnami, neviděl malé korály zachycené v otvorech její lebky a korýše na jejích bělostných zubech. Když se se sítí otočil, celé její tělo, tak jak bylo, se vyhouplo na povrch a svými dlouhými předními zuby se uchytilo na špičce kajaku. 

Ach! vykřikl muž a srdce se mu divoce rozbušilo, z očí mu vyzařovalo zděšení a uši mu hořely jasnou červení. Ach! vyrazil ze sebe, veslem ji srazil z lodi a pádloval jako ďas ke břehu. Protože si neuvědomil, že je zamotána v jeho vlasci, ještě více se vyděsil, když se objevila, stojíc na svých nohou a pronásledujíc ho celou cestu ke břehu. Ať svůj kajak stáčel jakkoli, byla stále za ním a její dech se valil přes vodu v oblacích páry, její paže se natahovaly, jako by ho chtěly stáhnout dolů do hlubin. 

Ach! naříkal, když se blížil k pevnině. Jedním skokem byl venku z kajaku, běžel, v ruce svíral svůj rybářský prut a korálově bílá mrtvola Ženy-Kostry, stále ještě uvězněna v rybářském vlasci, byla pořád za ním. Běžel přes kameny a ona ho následovala. Uháněl zmrzlou tundrou a ona stále za ním. Běžel přes maso rozložené k sušení, drtíce ho svými eskymáckými botami.

Stále mu stačila a jak byla vláčena za ním, shrábla cestou nějaké zmrzlé ryby. Začala je hltat, protože již dlouhý čas nic nejedla. Konečně muž dorazil ke svému sněhovému domu, vnořil se přímo do tunelu a po kolenou se plazil dovnitř. Rychle dýchaje a naříkaje ležel tam a srdce mu bilo jako zvon, obrovský zvon. Ach, konečně v bezpečí, díky bohu.

Představte si ale, že když zapálil lampu s velrybím olejem, byla tam, ležela na jeho sněhové podlaze, jednu nohu přes rameno, jedno koleno uvnitř hrudního koše a jedno chodidlo přes loket. Později nemohl říci, čím to bylo, možná tím, že světlo z ohně změkčilo její rysy nebo tím, že byl osamělý muž. Najednou do něho vstoupil jakýsi pocit něhy, pomalu vztáhl své nehezké ruce a s laskavými slovy, jako když matka mluví k dítěti, ji začal vymotávat z vlasce.

No, no, no. Nejprve rozmotal prsty na nohou, potom kotníky. No, no, no. Pracoval dlouho do noci, až ji nakonec zahalil do kůží, aby jí nebylo zima. Kosti Ženy-Kostry byly takové, jaké by lidské kosti měly být.

Sáhl do svých kožených kalhot pro křesadlo a použil něco svých vlasů k rozdělání ohně. Čas od času na ni pohlédl, když natíral vzácné dřevo svého rybářského prutu olejem a smotával vlasec. Ona v kůžích nevydala ani hlásku, neodvážila se ze strachu, že ji ten rybář vynese ven, hodí ji na kameny a její kosti se roztříští na kousky.

Muž pocítil únavu, vklouzl do svého lůžka z kůží a brzo usnul. Víte, někdy, když lidé spí, z oka jim unikne slza; nikdy nevíme, jaký druh snu to způsobuje, ale víme, že je to buď sen lítosti, nebo touhy. A právě to se muži přihodilo.

Žena-Kostra spatřila lesknoucí se slzu v žáru ohně a dostala najednou velikou žízeň. Doplazila se ke spícímu muži a přiložila ústa na jeho slzu. Jediná slza byla jako řeka a ona pila a pila, dokud nebyla její dlouholetá žízeň uhašena.

Potom, když ležela vedle něj, sáhla do nitra spícího muže a vyňala jeho srdce, obrovský zvon. Posadila se a klepala na něj z každé strany: Bim, bam!... Bim, bam! Při klepání začala odříkávat nahlas: Maso, maso, maso! Maso, maso, maso! Čím více zpívala, tím více jejího těla se plnilo masem. Zpívala o vlasy, hezké oči a pěkné baculaté ruce. Zpívala o předěl mezi svýma nohama a taková ňadra, která by nabídla teplo, a o vše ostatní, co žena potřebuje.

Když skončila, odezpívala šaty ze spícího muže a vlezla k němu do lůžka, tělo k tělu. Vrátila ten velký zvon, jeho srdce, do jeho těla, a když se probudili, byli omotáni jeden druhým. Spleteni společnou nocí, nyní již jinak, blaženě a trvale.

Lidé, kteří si nepamatují, jak přišla ke svému prvnímu neštěstí, říkají, že ona a rybář odešli pryč a živili se jenom tvory, které poznala za svého života pod vodou. Lidé říkají, že to je pravda a že to je vše, co vědí.


z knihy Ženy, které běhaly s vlky - Clarissa Pinkola Estés, Ph.D.